"Bojovat proti korupci a podporovat whistleblowing má smysl," říká Nora Kurzová

Jak pomáhá whistleblowing bojovat s toxickým prostředím ve firmách? A jak se liší přístup českých firem k whistleblowingu ve srovnání s americkými? Přečtěte si rozhovor s česko-americkou expertkou na whistleblowing Norou Kurzovou.

V čem má Česko a Evropa oproti USA nevyužitý potenciál, co se týče whistleblowingu?

V Česku a dalších zemích je zásadním nedostatkem malá osvěta. Nedostatečně se mluví o tom, proč je korupční chování špatné a co si pod tím vlastně představit jiného než obálku s penězi. Korupce se dá popsat jako zneužití postavení (za účelem nelegitimní výhody). V rámci zaměstnání se to může projevovat tím, že firma neřeší střety zájmů, špatný šéf zneužívá svého postavení, bere, dává či podporuje úplatky, nezajímá se o etické normy, zavírá oči před tím, co se v kolektivu děje, nebo stopy po tom dokonce zahlazuje, netrvá na tom, aby firma měla kontrolní mechanismy na prevenci a odhalování trestné činnosti atd. Nemluví se dost ani o tom, jaký dopad má takový leadership na efektivitu firmy, natož pak na osobnost člověka, který v takovém kolektivu působí.

Jaké nedostatky v otázce whistleblowingu vidíte na straně firem?

Firmy se nedostatečně zamýšlí nad tím, jak zabránit odvetě proti oznamovateli, a nejsou ochotné do whistleblowingu investovat. Uchylují se ke zřizování e-mailových schránek, které jsou však pro oznamovatele spíše odrazující a nejsou dostatečně bezpečné. Nejlepší řešení je technologický nástroj, který po oznamovateli nevyžaduje komunikaci z jeho e-mailové adresy, který není zcela interní, a hlavně kde je jasně nastaveno, kdo má k čemu přístup, co se s oznámením děje, jaké údaje z něj jdou zjistit, a celý systém je dobře technologicky zabezpečený.

Obavy firem ze zahlcení falešnými oznámeními se nenaplňují.

Některé firmy se při použití takových nástrojů obávají zneužití a falešných oznámení.

V realitě se toto prakticky neděje. Za celých 15 let své praxe bych případy zneužití spočítala na prstech jedné ruky. Drtivá většina ohlášení je zjevně opodstatněná, motivovaná buď reálnou snahou o řešení tíživé situace, vnímáním protiprávního stavu, nebo snahou o sdílení nápadů na zlepšení, které se lidi stydí říct pod svým jménem. Obavy ze zahlcení falešnými oznámeními se prostě nenaplňují. A kdyby náhodou lidi po spuštění whistleblowing platformy zahltili firmu spoustou falešných obvinění, tak i to vypovídá o tom, že ve firmě není vše úplně v pořádku.

Je v Americe vnímán whistleblowing negativně, nebo se stal neodmyslitelnou součástí firemní kultury?

Negativní vnímání whistleblowingu je z mé zkušenosti specifikum zemí východní Evropy, respektive postkomunistických zemí. V Americe, ale i Německu, Francii či Británii je whistleblowing chápán spíše jako ozdravný mechanismus, šance poukázat na zlo v situaci, kdy vystoupení pod jménem je nejen nekomfortní, ale někdy i vyloženě nebezpečné. Reakce na téma whistleblowingu se dají dopředu odhadnout podle geografie a historie. Tam, kde lidé nezažili dekády komunismu, fenomén korupce jednoznačně odsuzují a na whistleblowing reagují pozitivně. Tam, kde za sebou mají opresivní státní režim, se častěji objevuje snižování důsledků korupce, a whistleblowing je pro ně spíš “bonzování”. Jako Češka rozumím tomu, proč to v těchto zemích slýchám, ale i tak jsem naprosto přesvědčena (a praxe mi potvrzuje), že má smysl proti korupci bojovat a whistleblowing podporovat.

Jak tedy přistupují americké firmy k whistleblowingu?

V Americe je běžné, že se v této oblasti musí lidé ve firmě pravidelně dovzdělávat, ačkoli se o whistleblowingu běžně ví více než třeba u nás. Whistleblowingová školení mají různou podobu a někdy zaměstnanec dostane na výběr, jakou formu a rozsah školení preferuje. V Americe se nedělají jen korporátní školení, i samo vedení o whistleblowingu často hovoří, v kancelářích jsou běžně k vidění odkazy na oznamovací nástroje, máte k dispozici několik způsobů, jak podat oznámení, máte pořád na očích různá hesla („speak up“, „if you see something, say something“) a když se něco oznámí, vidíte změnu, nebo aspoň snahu o řešení. Výjimky samozřejmě existují, ale nestalo se mi, že bych někoho slyšela whistleblowing pomlouvat či označovat za bonzování.

Jak poznám firmu, která řeší whistleblowing jen papírově a která má o řešení problémů skutečný zájem? 

Podívejte se na tyto klíčové ukazatele: 

1. Je téma whistleblowingu zmíněno ještě někde jinde, než jen v etickém kodexu nebo při školení po nástupu a slyšíte o tom tématu v průběhu roku hovořit pravidelně i někoho jiného než právníky či lidi z oddělení compliance? 
2. Když se zeptáte pár kolegů, vědí, jak mohou něco oznámit? Nebo začnou říkat „joo, na to je někde nějaká směrnice, ale nevím kde“. 
3. Podporuje HR oddělení a váš přímý nadřízený otevřeně whistleblowing? Nebo ho tak trochu shazuje, a naznačuje že je to nesmysl? 
4. Dodržuje nejvyšší vedení vlastní vnitropodnikové směrnice, nebo mají jiný soubor pravidel? – Nosili i oni respirátory, když to sami vyžadovali po vás? Chodí na jednání včas, odpovídají na e-maily a jednají s lidmi slušně, když to stejné chtějí po vás? 
5. Je ve vedení osoba, která zve lidi k tomu, aby se jí při problému ozvali, nestaví kolem sebe bariéry ať už lidské nebo administrativní, a jedná se všemi stejně bez ohledu na jejich pozici?

Proč pod vedením některých osob vzniká ve firmách toxické prostředí? Čím si myslíte, že to je?

Ukazuje to na určitou manažerskou neschopnost a osobnostní nedostatky. Může to úzce souviset se strachem („abych nepůsobil/a jako člověk, který si neumí věci prosadit“) nebo s nedůvěrou vůči okolí („pokud si na ně nedošlápnu, nebudou makat“). A někdo prostě neumí jednat jinak – zvyšuje hlas, křičí na lidi nebo používá sprostá slova vůči svým podřízeným. Nemá náhled a není si vědom toho, jak toxické prostředí buď přímo vytváří, nebo nepřímo umožňuje. Nedochází mu, že když se nenastaví pravidla, nebo je vedení samo nedodržuje, tak má firma ideální podhoubí k tomu, aby zde bujelo nekalé jednání všeho druhu. A pak jsou samozřejmě lidé, kteří tohle všechno vědí, a toxické prostředí i tak nadále vytvářejí, znevažují whistleblowing a podceňují problém korupce. Ve své praxi jsem viděla všechny možné případy.

Vše ale záleží na tom, jestli firma chce problémy skutečně řešit.

Může podle Vás whistleblowing pomoct s vysokými manažery, kteří zneužívají své moci?

Naprosto bezpochyby. Vše ale záleží na tom, jestli firma chce problémy skutečně řešit. Jedna věc je mít směrnici na whistleblowing, protože to říká zákon, druhá věc je reálně nahlášené problémy řešit. Pro firmy je dobré si uvědomit, že oznamovatel má samozřejmě možnost jít s oznámením mimo firmu a že zákazníci dbají na reputaci firem čím dál tím víc.

Chcete poradit, jak efektivně zavést whistleblowingovou platformu do vaší organizace? 

Jak vznikl projekt Nenech to být?

NNTB vzniklo v roce 2017 jako studentský projekt. Už v 17 letech vytvořili spolužáci Jan Sláma, David Špunar a Pavel Ihm platformu, pomocí které mohou děti snadno a bezpečně upozornit na šikanu na školách. Do 4 let začalo NNTB používat 1 800 škol.

V roce 2020 se začaly ozývat další organizace s tím, že by platformu uvítaly jako nástroj pro budování bezpečné firemní kultury a whistleblowing. V současnosti NNTB využívá více než 2 200 organizací po celém světě. Mezi významné klienty patří například Sportisimo, Pilulka.cz, LOMAX, Zásilkovna, DPD, Zentiva a město Brno.